Marina Dmitrevna. (II.)

Bílá církev, devět věží na ní,

křížů skvoucích, třikrát tolik bání,

kol do kola zdi jsou, zdi sivoučké

kol do kola, mohyly nizoučké.

Šemře bříza, pohazuje hravě

sporý stín tu ode hlavy k hlavě,

drobné kvítí travou rozvlečené,

přes nápisy staré mech se klene.

Duma těžká mile dřímá v chladu

nad atmany pohřbenými v řadu,

na molodců pěkná spadá čela,

hrdá čela, bohatýrská těla.

Smutno, teskno; žalobné jen ptáče

truchlý trén kdys v písni tu vypláče,

dálné ržání, stepi šum jen vzruší

mrtvý klid co zpomínáček duši.

V chodbách jenom chrámových kol lodí

dlouhobradý v habitu mnich chodí,

chodí, chodí, z breviáře čítá,

někdy píseň zavzní pospolitá.

Zvoní zvony se všech pěkných věží,

hlas veliký, slavně vyzvání se,

šírou stepí tklivý hlahol běží,

daleko po stepi roznáší se.

Živo v církvi, k stu tam světel hoří,

vůně libá klenbami se šíří,

a před církví jarobujní oři,

s nimi mládci, páni bohatýři.

Zlatem kurtky, cholosně jen svítí,

září zbraně, kolpaky jak kvítí,

mezi nimi černých vlasů, očí,

děvušky se pestrým pasem točí.

A je smíchu, žertu do hýření,

že až slzy poskakujou v tváři,

že až k divu, podivu škádlení

nenavolí se tu mladí, staří.

Přijel, skočil s černého komoně

Donec atman, ostruhama zvoně,

sjela za ním, pěkně seskočila

nevěsta jak holubička bílá,

za ní z trojky – pohled přemalebný –

starou matku vynáší svatební,

s otcem hosté přijeli, kozáci;

celý průvod do chrámu se ztrácí,

v pravo, v levo od oltáře staví,

podle přízně, cti, junácké slávy.

Milo hledět na ten skvost, tu krásu,

atman v strojném všecek vyšňoření,

po bok jemu v těžkém ve atlasu

Dmitrevna se do andílka mění.

Milo hledět na tu svatby matku,

v sarafánu jak o velkém svátku,

pana otce, jak se staroch točí,

panen, družky šperk, vrkoče, oči,

na molodce statné, družbu mládce,

jak se škrobí, pohybuje hladce,

kloní, pýří, hrd zas hlavu sází – – –

milo, milo, že až zrak přechází.

Ticho je, dech neslyšet, tichounko,

k oltáři sám protopop se bere,

hlasy varhan zazvučí lehounko,

v to vír kotlů, fanfár jásot pere,

zmlkne, skoná, v náruč písni klesne,

v plný hlahol pěkné hudby plesné.

Stlumený hluk – malý zvonek kvílí,

modlitby pop odříkává zticha,

roucha světí – k snoubencům se chýlí,

hoří světla – pijou ze kalicha. – – –

Divý ryk, že vzduchem pozatřese,

v hukot bouře klenbou rozbije se

zbraně chřest a lomoz, střelba hučí,

v církev řítí Tataři se ručí.

Zmatený křik – hoj už ocel zvoní,

fičí střely, drtí jatgany se,

puška tříští, kopí lomí o ni,

Tatar – kozák k zemi potácí se.

„Chvála bohu,“ což za ranou rána,

skáčou hlavy, krev se proudem pění,

kupí mládci kol se atamana

v lítém boji, vzteklém zápolení.

Tisknou, kryjou děvy se za nima,

úpí, lomí rukama bílýma,

v závoj sněžný nevěsta schoulená

k zemi klesla – žalostivě stená.

Houf za houfem Tataři se jaří

v církev valí, valí ku oltáři,

mládec s mládcem, s řadou klesá řada,

poslední sám chrabrý atman padá.

Šlehl plamen – dým v chrámové lodi,

k oltáři se vdrali Tataříni,

děsný řev a pop se v krvi brodí,

bědné hlasy slyšet nevěstiny...

Skok za skokem stepi po rovinách

plesný hlahol, bujných frkot koní,

mládci na nich, zbraně řinčí, zvoní

a za nimi církev v rozvalinách.

Na bělouši v čele baša sedí,

po bok vlečou Dimitrevnu krásnou,

vzdor zlomený, rtové spjati bledí,

v očích jiskry bolu vláhou hasnou.

V duši hřímá válečná jí divá,

pouta cítí, v líce šlehá hříva,

mrak jí v duši – dým spálených kvítí,

zlatý trůn se v hloub neznámou řítí.