Marina Dmitrevna. (III.)

Černá noc se s oblaky mračnými

rozvalila stepí šírošírou,

rozvalila, křídly havraními

pokryla ji, tmou zhalila čírou.

Úzko, smutno, tišina kol hluchá,

šumí buřan, klesť zašustí suchá,

šlehne vítr kdys, v to vytí vlčí,

pokojno zas, mrtvo je, vše mlčí.

Cvalem, klusem kozák na komoni

v hloub té noci po stepi uhání,

těžkou hlavu v bujnou hřívu kloní,

vlaje hříva – řinkot zvoní zbraní.

S větrem v závod nahajky hvízdání,

frkot, dusot – letí oř zpěněný,

lítá burka – – – vzdálené zaržání,

jezdec, komoň v noci potopený...

Vyšel měsíc. Z mraků chmury slité

velké pluje oko ledovité,

pablesk matný, nebem rozepjatý

k síči padá, v Záporožců chaty,

dál za nimi stepní po nižině

v sjetých dráh se vleče klikatině.

Nevhlídné ty dráhy. Neřehcí tu

koni, mládci nezařinčí zbrojí,

štěkot chrtů nevolá v lovy tu,

hukot pušky k krvavému boji,

truchlé stíny mohylami kráčí,

jak by dumy v bohatýrském pláči.

Zařehtal kůň, těžce poklusává,

mladý na něm atman potácí se,

v šat skrvený pochýlena hlava,

v bledém líci jízva škaredí se.

Na čele mu chmura zavěšená

jak ta duma, na duši co leží,

myšlének roj do příšer se věží,

v žhavé tísni pod tihou jich stená,

servat chce je, žárem v obraz vzhoří,

pálí víc než rána prostřelená,

v krvi na něm ohni chrám se boří,

z sutin vstává v spilém lokti žena. –

Žalný ryk, jak srdce kdy rozskočí,

v zemsty řev se hořem rozdivočí,

plaše komoň spjal se, dále kluše,

atman na něm v hloub ponořen duše.

Zašel měsíc v spoustě stopen mraků,

vstříc nevyšel koni víc, kozáku,

černou nocí spolu uháněli,

v síč až pěknou Záporožskou vjeli.

Minula noc. Nebem slunce hoří,

živo v síči, hlučno jako v roji,

v zbroji mládci, osedlaní oři,

pěkná kuřeň k výpravě se strojí.

Zvoní cimbál, kobzy břinkot zvučí,

táhlý vřesk se polní trubky třese,

dumný hlahol v písni pozahlučí,

po kuřeních dále roznese se.

A je lomoz, řinkot, šumot hravý,

s mládci mládci loučí se, líbají,

skočí v sedla, znáčkem větry vlají,

mládci, koni, hlava vedle hlavy.

Trčí kopí, hrot se blýská bělý,

svítí pušky, břinčí karabely,

rdí se kolpak, peří v něm sokolí,

těsné kurtky jako tráva v poli,

červení se šaravary volné,

pestré pásy krásy do vespolné.

Rozjeli se, z síče vyskákali,

pěkným cvalem k letu rozehnali,

skok za skokem stená zem za nimi,

mládci dobrými, koni rychlými.

Povyletěl havran – sokol sivý

a za nimi houfem stepní ptáci,

kuření se atamanu diví,

až se v dálí v lehké mlze strácí.

Jedou mládci, chrabrý atman v čele,

bledý atman mysli neveselé,

divná v duši duma se rozpřádá,

bujná klesá hlava pod ní mladá,

těžká duma jak to v prsou hoře,

nad mohylu těžší, hlubší moře,

do plamenů mozkem rozžehá se,

na srdci rve, měkne, pláče zase...

Jedou mládci, po celý den jedou,

pěknou nocí s lunou stříbrohledou,

novým jitrem ku poledni znova,

dále, dál od síče, od domova.

A když večer druhý den se sklání,

štíhlé uzří věže minaretů,

půlměsíců zlatých, bleskot bání,

turské město v červánkovém znětu.

Černou drahou ženou blíž se k němu,

cestou stíhli Tatařína mládce,

na Mehmeda poptali se krátce,

sličnou srubli potom hlavu jemu.

V lehký klus se znovu rozskákali,

nade městem letmo ubočili,

dále, dál, až zamihlo jim v dáli

hrdé sídlo, Mehmedův dvůr bílý.