Marina Dmitrevna. (IV.)

Snivé šero v bašově harému;

drahých světel jas rozcloněn lunný,

kol na těžké upadá čalúny

ode stropu k koberci perskému.

Damaškem tu zlato, stříbro blýská,

po hedbáví květy hrají steré,

v tisíc perlí vodomet vyprýská,

kadidel se vůně v mráčky bere.

Čarovný váb svůdně sdřímnul tady,

mříží oken hvězdná noc zakývá,

horký vánku dech sem z sadů vplývá

k sladké touze prs rozkýžit mladý,

štěhot ptačí, žalný ston slavíka,

pláče, zvoní, v fontán šum zaniká. –

Líný klid; to uhlí žehá vonné,

v růžné záři s jiskrou jiskra tone,

nad divanem modré kroužky skáčí,

nad divanem obláčky se stáčí,

na poduškách skvostných rozložena

mladá na něm atmanova žena.

V tamerlamu ubrána ve zlatou,

v černém vlase šperk rozset perlový,

hvězdy nyjí v očí noc rozpjatou,

bledé líčko květ jak lotusový,

divné po něm bolně tklivé stíny

hlubokým jsou smutkem rozestříny.

U nohou jí šed se baša sklání,

v oku spilém vášně rozhárání. – – –

Zvoní v zlatý cimbál odaliska,

zahořelo černých dvacet očí,

tamburinu černé rámě stiská,

vlní prs se, deset hlav se točí;

po kobercích deptá nožka malá,

v bujném skoku lítá vlas havraní,

sladká píseň k tomu zaplesala,

lásky píseň, bolné touhy plání. – –

Smutná posud, divně zahleděná

na divánu atmanova žena.

Do nevole mráček čelo kreje

vyštván tísní duše rozechvěné,

v ní noc pustá, bez hvězd, bez naděje

šerá křídla těžkým losem klene.

Těžký sen ta hořem ňádra plní,

zlata lesk ji, šperk víc neoslní,

ni zpěv srdce, rozervat je musí,

tichý pláč se v hloubi prsou dusí. – –

Kynul rukou baša sivobradý,

blesky očí v uhel rozžhavěly,

unikl zpěv, rozplesalé řady

v kout se tisknou, krčí, oněměly.

Sklonil se k ní, za ruku vzal bílou,

mluví, mluví, řečí lásky spilou.

Jediný hled, jak zmámilo by víno

starocha ho, k prsoum hlava padla,

drtí kynžal, přes ústa mu svadlá

vyrvalo se žhoucí: „O Marino!“

Houkla rána – temný řinkot zbraně, –

mladý Tatar v harém vrazil skokem,

šat skrvený, plaše blesknul okem

s tíží, schvácen, slovo vyhrk’ štkaně, –

mihla ocel, v prsa vlétla mladá,

bezduch, v krvi na zem otrok padá.

Zděsily se ženy, v bázni tonou,

zařval baša, skok – znik za oponou. –

Snivé šero v bašově harému,

drahých světel jas rozcloněn lunný,

mrtvé ticho lehlo na čalúny

kol od stropu k koberci perskému.

Dvorem rána za ránou už hučí,

zbraně lomoz, bouřný řev se blíží,

„chvála bohu“ molodecké hlučí,

blesk za bleskem v oken šlehá mříži.

S divanu se zdvihla žena bledá,

rozlít’ vlas se, oči zahořely,

skokem k oknu, mřížovím pohlédá,

plesá, pláče, čalún trhá skvělý.

Duma těžká pomizela z čela,

rve z něj zdoby, turské roucho z těla,

k oknu zas tam kývá ručka bělá,

hvězda spásy v zář jí rozpršela.

Družky, černé otrokyně kolem,

odalisky, saltimbanky čilé,

v strachu shlíží k ní, dřív spjaté bolem,

v dětském plesu hrůzné kol teď chvíle.

Jim v uši hřmot, divý jek jen buší,

v srdce bodá, v útlých clonu duší

jim Asrael zlaté sníčky plaší,

v klín hurisek farysy unáší...

Blíž a blíž ta vřava rozvzteklená,

děsný hlahol rozeštvaných hlasů,

v harém baša vrazil, – zbraň zkrvená,

Dmitrevnu kol mocně objal pasu,

pryč ji vleče – rozkřikla se žena

v nerovném s ním spjata ve zápasu.

Skok za skokem mladý atman bledý

v krvi, prachu za ním rozletí se,

skřížily se zbraně, vzplály hledy,

krví sbrocen baša potácí se,

v pádu kynžal blesknul – – zastenání,

klesla žena, mrtev baša za ní.

Žalný ryk, jak srdce kdy rozskočí,

pryskly slzy atmanovi z očí,

sklesl k ní, v líc horké čelo klade,

mrtva líc, to mrtvo srdce mladé. – –

V bouřný hlahol mládci zaplesali,

k nim se mladý ataman povrátil,

do mohyly pyšný dvůr jí zvrátil,

tryznou nad ním žhavé blesky vzplály...