Marinčin pohřeb.

Slyš, jak smutnotemným zvukem znějí

Zvonky z Liblínského oudolí!

Marince ty zvonky vyzvánějí,

Marince – již nic víc nebolí.

Jak zde slavně leží okrášlena!

Vlásky svinuté má u věnec;

Obrázky a kvítím obložena,

V bledých rukou kříž a růženec.

Všecko slzí. – On jen němě stojí,

Hledě na ni okem upřeným.

Bolest jeho slza neukojí,

Prsům neodlehčí sevřeným.

Ach, toť Václav, druh její mladosti,

Zde stojí nad rakví květnatou;

Bol a žel a ztráta blaženosti

Trýzní mysl jeho přepiatou.

Ani vyplakat se není přáno

Ubohému – onť nemá slzí,

Blaho jeho jesti pochováno,

V těsné rakvi věčný spánek spí.

A teď švarní mládci přicházejí,

S nimi vesničanky milostné;

Školní pěvci temným hláskem pějí

Nade rakví písně žalostné.

Již jde průvod. – Motavě a zdlouha

Bledý Václav s nimi klopotá;

V jeho srdci mocná bouří touha,

Duše za ní k rájům zalétá.

Nyní došli. – Po provazech tiše

V hrob tmavý spouštějí Marinku;

Tíže nyní každá děva dýše,

Každá věnuje jí slzinku.

Na to jí do hrobu naházejí

Hrstku prsti a své kytičky;

Modlí se – a pak se rozcházejí

S těžkým srdcem od své družičky.

Jenom Václav v tiché pobožnosti

Dlouho ještě klečí na rovu,

A když jitro vlhne, s ochotností

Smutně putuje zas k hřbitovu.

Dlouho, dlouho takto putovával,

Z očí slzy se mu ronily;

Na zeleném rovu sedávával, –

Až se jich dušinky spojily.