Márinky není, struny popraskaly

Márinky není, struny popraskaly

a harfa visí na svalené stěně.

Umírá ohlas dálné ve ozvěně

jak náhlý výkřik v lomu srázných skalí,

umírá, hasne, jako svíce žití.

Kdo, kdo ji zase ku plameni znítí?...

Ta píseň moje už je dozpívána,

poslední akkord v uchu doznívá mi,

a mám se loučit, myšlenky mé, s vámi,

kdy zbyla v prsou těžká z boje rána?!...

Upadl člověk – což to píseň krásná!

Upadl člověk, cnost s ním do propasti

sřítila se jak balvan s výše hory,

zašlehla jiskra o skalinu jasná –

to lítost nad ztraceným duše rájem.

Člověk by všecko se sebe chtěl střásti,

co ponětí kdy hříchu vyvolalo;

však hrůzou strne, cnosti že tak málo

a spousta hříchů bez konce a míry.

Jak mladá láska za nejkrasším májem

rozpláče srdce vzdechem nepojatým:

tak oko moje bez naděje, víry

pohlédlo smutně, Márinko má, k tobě!

Rád bych tě nazval archandělem svatým

a modlitbu k tvé spáse na rty svedl –

však luza bláznů v smíchu plvá po mně

a skřivený ret ledem dotknut zbledl!

Spi tiše, tiše, v opuštěném hrobě

sen povolaných, nerušený, sladký,

bez kříže, jmena, květů, bez památky

v čtyrstěnném pěkném, beze světla domě,

kde není trestu pro nevinné viny...

Zhynula duše – snad ji pojmul jiný

svět slavnější, daleko hroudy naší,

pln cnosti, krásy, výše nevídané...

Upadl člověk – tisíc jich se vznáší –

pohasla hvězda – tisíce jich vzplane – –

Nuž co to jest, kdy jeden ve hrob klesá

a miliardy k životu se budí?

Nuž co to jest, kdy jeden v peklo padá

a miliardy letí na nebesa,

kdy jeden člověk za volnost se bije

a tisíce jich ruce ve klín skládá –

nuž co to jest?! – to příběh věru všední,

jak z rána den a k večeru noc tmavá.

Svět vstává, žije, zase dokonává

jak člověk z těla. Hlavu tíží spaní,

kol všude tma a nikde smilování

po šírém dalekém tom světě celém.

Jsme v hadrech nuzných; budem věčně chudí

a věčně nám se hvězdou nerozední?...

Světýlko noční bdí jen u Marije –

to píseň má jak jiskra pod popelem.