MÁRIO BONNARD. (II.)

To krásná byla Francesca, Tvá milá,

jak hřích tak svůdná, úlisná jak had,

na snivé rty Tě žhavě políbila –

byl opuštěn Jsi, chudý, byl Jsi mlád.

Na housle hrál Jsi. Hvězdnou nocí lila

se píseň věčné touhy do zahrad,

o lásce věčné k duši promluvila,

svou něhou k srdci, prolomila chlad.

Ty, Mário, Jsi miloval tu ženu,

a proto byl Jsi láskou zatracen,

noc čekala Tě, zkáza Tvému jménu,

až na dno pad' Jsi – než smrt řekla: „Dosti!

Ty's láskou trpěl – žití navrácen

zas budeš! Pojď, můj dům je plný hostí.“