MARIONETTY

Nevkus prý je to, řeklo se mi,

bloudění mezi illusemi,

posérství jakés’ nevlídné,

do loutek mrtvých vkládat’ ducha,

hračka to marná, vratká, hluchá,

horečný žeh, jenž ustydne.

Senilní autor touto prací

pod nohou pevnou zemi ztrácí,

světýlkem sveden na scestí.

Jaký to pustý omyl klatý,

přijmouti za vděk surogáty

za čisté touhy, bolesti.

Jaký to přehmat! Zvrhlost chtění!

Naslouchat’ bouři rozechvění,

přitisknut’ uchem ke dřevu!

Volati marně v nitro duté,

na larvě stíhat’ nepohnuté

přeletnost lidských úsměvů.

Vždyť je to sketství, útěk holý,

kterým jen chabý člověk volí

životu nějak uhnouti,

odhodit’ ducha zbroj a šaty,

ujíti v asyl jedovatý,

v pochmurné, mrtvé zákoutí.

Autore, vzmuž se, nabuď zase

zdravého pojmu o té kráse,

kterou tě život opájí,

duši máš věčnou, mysli na ni,

bídné je tvoje počínání,

jako bys hřešil potají.

Jako bys vzýval tajné síly,

aby se z hloubi objevily

k vlastnímu tvému zděšení,

jako když duch tvůj ve tmách stojí,

jako by byli snové tvoji

hrobovým váním nešeni.

Mrtvě tvé loutky, prázdně hledí,

žádal jsi po nich odpovědi,

kterou ti dlužny zůstaly;

pusty jsou tvoje řádky všecky,

není v nich názor umělecký,

ritus jen jakýs’ nekalý.

Oči tvé teskné plnil vždycky

loutek tvých posun mechanický

pažemi, klouby, šíjemi,

skleněným zrakem mdlého mžení,

v kterém se zračí to, co není

domovem tady na zemi.

Není ti možno smysl žití

v neživé sféře obnažiti,

osudných pravd se dočísti.

Neslyšíš vnitřní šepot duše,

do prázdna chřestí loutky suše,

klapání jejich čelistí.