Marivaudage.

Smrt na vyhublé herce parkem jede

a v graciésním trupu svého sklonu

se astrám kloní dvorně na záhonu

a jilmům v snětě hází mlhy šedé.

Kol kamenné si lávky zvláště vede,

ví dobře, v dešti slavičích jak tónů

zde sedávali dva, jimž jako clonu

přes chrpy očí pavouk sítě přede.

Na střeše vížky hvízdá větrnička

a skřípá žalně v dušičkovém vzduchu

a od hřbitova zaznívá skřek sýčka.

Balkonů uschlý břečťan, větrů hříčka,

se třese v sotva slyšitelném ruchu

a tluče v okenice, slepá víčka.