Markétka.

Ó Matko Boží, které na tváři

dlí smilování úsměv nebeský,

jen paprsk jeden pošli k žaláři,

jak slunce plá teď v luh a na stezky!

Já měla ráda ozářený sad

a nejraději z všeho květiny,

Ty víš, jak Tobě z rána častokrát

jsem hrsť jich nesla, plných neviny.

A květiny mi lásku velhaly,

svou opivše mne vůní, zradily,

Tys neslyšela ston můj zoufalý,

a růže zvadly, zvadly za chvíli.

Má záře shasla, pustá noc je teď,

a jeden květ jen v klíně zvu teď svým,

ten místo rosy slzou skrápím, hleď,

než usnu, Matko, jak se probudím!

Svým vlastním dechem pouze hřeji jej

a je tak sláb a jako k smrti bled,

ó, smilování, smilování měj –

vždyť ještě slunce nezřel ten můj květ!