MARKETKA. I.

Svou ručku malou bílou, svěží

mi svěřte – jenom na chvíli...

v ní celé moře štěstí leží,

a šťasten, kdo jí docílí...

Žár slunce tady mile pálá,

park chví se dechem májovým –

tak, slečno má, co jste se ptala,

já poctivě vám zodpovím.

Mé lásky? Pocit vonný, sladký

mi dávaly vždy z počátku,

já házíval vždy život vratký

vší silou v takou pohádku –

A když jsem ztracen žil v ní zcela,

tu drobounkými prstíky

v mé srdce ručka zarážela

své prosaické špendlíky,

a když jsem vykřik – ona vstala

a s rozhorleným pohledem,

že bídákem jsem, povídala,

kde cítil já, že bědným jsem.

– Proč mi tak divně v oči zříte?

Proč se tak náhle smějete?

Dnes možná, slečno, nevěříte –

však jednou též tak řeknete!

Nuž, krátce: Všechny lidské chvíle

mi nějaký jed otrávil,

můj celý život nemá cíle

a hledat mu ho – nemám sil.

I bojovat mi protivno je –

a za co? Nemám zápalu;

náhoda zmítá žití moje,

jež nuda sžírá pomalu.

Kde příčiny? Ach, když tak zbývá

po pyšné lodi bídný vrak,

jenž zoufale se mořem kývá –

nač ještě ptát se: proč a jak?

Jen k vaší ručce sklonit hlavu,

ji jednou ještě políbit,

pak klobouk vzít a bez pozdravu

a nenápadně do tmy jít...