Markoman

Tma lesů hlubinná a ostrý útes skály

nad řekou hlučící, jež naříká a hřmí,

jak závoj jejich žen mou zarostlou tvář halí,

by zakryl závist mou a zmatek neznámý,

jímž prsa bouří mi a do běla krev hoří,

když chvějné ruce mé se v chladný ručej noří,

by oheň zmrazily, jenž moje tělo pálí,

a žhnoucí žádostí by posléz’ v tichu tmy

po ňadrech rusých žen se rozvášněle vzpialy.

Jsem lačný zbloudilec, ten, jehož plémě bědné

se s vlky sbratřuje a skrývá v jeskyních;

syn vlčice snad jsem, jenž v marné touze vzhlédne

na ženy líbezné, jichž těla bílý sníh,

jimž hroty ňader žhnou, když v loktech mužů leží,

a oči zaplanou, když pocelu slast běží

jim tělem neklidným, jež vzdává se, a bledne

tvář tuchou rozkoše, jež v chvílích půlnočních

jest bezdným jezerem, kam oko nedohlédne.

Jsem pozdní Markoman, kosmatý host v té zemi,

jež vašich mužů plen. Zde toulám se jak pes,

jenž zbloudil, hladový, u vašich vrat, a němý

zřím plavé krásy vaší vábivost a děs.

O ženy osamělé, u krbů, jež sníte

o mužích oráčích! Ó dívky, které dlíte

svou vášní u rybáků! Mezi haluzemi

zřím lačně na váš zjev jak krahuj, jenž se vznes’

do výše nad kořist a bije perutěmi.

Zde truchlím v samotě. A poryv větru hází

mi ve tvář listí změť a v hustou kštici prach...

Má skrytá horoucnost se k Vašim prahům plazí,

jak ruděžhavý blesk zaplane v temnotách,

jež oheň zanítí u vašich střech a stájí.

A ženu uchvátím se zraky, které plají

jak hvězdy za noci! A ve skal stínu nazí

my spáti budeme v hlubokých roklinách,

nad námi oblaka a příkré horské srázy.