MARKÝZ GÉRO.

Tak je ti protivný té mluvy zvuk,

horší nad ní není žádné?

Lem tvého roucha sto pozvedá ruk,

sto rabů do noh ti padne.

Kněze, jenž naší by modlil se řečí,

rektora, jenž by jí učil v tvém zboží,

vyženeš ze vsi: Ví bůh, že jsi větší

v záští než plemenný nepřítel boží,

markýzi Géro!

Až tam za hranicí najímáš vrahy

kypící pýchou a hořící žlučí.

Sám řekneš: Mně je ten národ tak drahý

jak jiný: jméno a rod za to ručí.

Ve jménu božím kdys křižáci koly

tak jednou zem naši zbarvili krví.

V rachotu bubnů, na červeném poli

dá bůh, že ti v uzdu kdys padnu já prvý,

markýzi Géro!

Tak se ti líbí ti za řekou muži,

tak blaze v jich středu, markýzi, je ti?

Umí jen věnec plést z trnových růží,

umí jen můj národ ubíjeti.

Pro nás švih bičem a konopnou šňůru,

knížecí úsměv jen pro ně, jen pro ně –

V požáru, v dýmu až zdvihnou se vzhůru,

dá bůh, že tě jedenkrát strhneme s koně,

markýzi Géro!