MARNÁ PÍSEŇ.

Synové pozdních chvil a odkojenci žele,

zpívejte se mnou píseň utrpení,

píseň o orlích výsostech a o vězeňské cele,

píseň, jež mdlí a proklíná v pochybách o spasení.

Píseň o cele vězeňské ve starodávné věži,

kde v touhách slábne mladý lidský stín,

u paty věže šum kde dravé vody běží...

(kam jenom, kam, přes svahy hornatin?!)

Píseň o výši vesmíru, jenž nad věží se vzpíná,

až všecky nervy tuhnou závratí,

píseň o světě vzdáleném, jenž vězně zapomíná,

k němuž se ani stráž již nevrátí.

Oh, nikdy, nikdy! Věž až padne v rumy

a kostra slabá na její dně zbledne,

ni s výše vesmíru sup křídly nezašumí,

na bílé kosti ani nepohlédne...