MARNÁ TOUHA.

Jaro, jaro, nové jaro –

hochu, pojď už zpět!

Všude květy, všude zpěvy,

písní celý svět;

a ta jabloň na zahrádce,

kde se nám tak snilo sladce,

hle, zas samý květ –

Hochu, pojď už zpět!

Ach, jak rád bych, duše drahá,

ale nelze zpět:

trubka vřeští, v pochod velí,

v pochod v dálný svět...

V slunném jasu klasy zrají –

hochu, vrať se přec!

Na mezích už mateřinka,

u cest koniklec.

Těžce dýší zlaté lány,

v zem až klasy zohýbány –

proč že nejde žnec?

Hochu, vrať se přec!

Duše drahá, jiný kosí

mezi námi žnec:

životy jak stébla trávy

kosí kostlivec!...

Žluté listí na zem padá –

ty se nevracíš!

Poslední pták tiká v křoví –

ty ho neslyšíš!

Předtucha se v srdce vkrádá:

upláče se láska mladá,

že se nevrátíš,

že se nevrátíš!

Poručeno Pánu Bohu,

drahá, neplač již!

Dá Bůh, přijdu, dá Bůh, zajdu,

nutno nést svůj kříž!...

Bílý rubáš pokryl zemi –

a hoch stále nic!

Smutné dny a smutné noci,

žalem chřadne líc.

A ta lampa před obrazem

dnes tak náhle zhasla rázem

smutně zasyčíc –

ach, hoch stále nic!

Och, tu zhaslou lampu, drahá,

nerozžehneš víc –

velký hrob tam v cizí zemi,

v něm nás na tisíc! – – –