MARNĚ.

Již nemožno se navrátit! –

Žloutnoucí alejí po cestách zapadlých

stín dlouhý ulehl a stesk se rozplakal,

kde dříve jásot zněl a zvonil smích,

tíž lehla dusivá a vítr rozmetal

hnijící listí.

A marno již je vzpomínat! –

Po lukách uvadlých hasnoucích ohňů dech

se plíží zahořklý a v lesích zamžených

zní dutě bludný krok a duše v úzkostech

se touhou zachvívá a hledá v barvách mdlých

paprsek slunce.

A kdosi v dálku zavolal! –

Jak výkřik zoufalství to znělo žíznivý,

jenž v mlhách utonul a echem zlomený

do černých zapad brázd. – To vášnivý

byl výkřik života, když zmíral zkosený

v podvečer zrání.