MARNĚ ČEKÁME...

Marně čekáme... nepřijde odnikud hojivý paprsek spásy,

umdlené výkřiky našich nadějí bolestné echo nám nechaly v duši,

kroky naše se třesou bázní před banální prázdnotou budoucích roků...

nádheru našich snů potřísnil dotek života – –

Studny našich ilusí vyprahly žárem záhadných snění..

cítíme mdlobnou tíhu v znavené síti nervů

a dimensemi našich bytostí úzkost své rozpjala sítě.

Marně čekáme... neklesne v duše nám hojivý příval spásy.

Ledy překážek rozbily mladé osení naše

a severní vítr v cesty nám navál zahořklou vůni zmaru;

teplo našich duší srazily všednosti mrazy – –

Tak zloupeni o vše teď půjdeme zoufale neznámou cestou.

Všecko, co slávou štěstí zářilo, daleko za námi leží!

Vody, které nás donesly sem až, do kapky poslední vyschly.

Sesláblí prudkými nárazy Osudu musíme zhynout;

marně čekáme... nikde nám nekyne přátelská ruka spásy.