Marné čekání.

V sadě jaro, v domku hody,

kde as mešká milý,

bychom spolu z jediného

poháříku pili?

vždyť záručno od kolébky

mamky vyměnily.

Jaj, kde mešká? Za holami!

bludnou chodí cestu,

od samoty do samoty,

od dědinky k městu,

zapomněl snad máti chorou

i malou nevěstu?

A já se již přioděla

pro tu zlatou dušku,

v karmažovou šněrovačku,

belučkou fěrtušku,

a hrdélci s granátíky

připnula jsem stužku.

Zelenou jsem sukni vzala,

a na ni hbité nožky

šumné čižmy z korduánu

hebučičké kožky –

a kabanka cifrované

oba dva má rožky.

A já jsem mu uchystala

jak pivoňku líčko,

rtíky jako živý oheň,

řeči jako mlíčko –

a noc celou nesed’ spánek

na mých očí víčko.

A já jsem mu přichystala

dvě raménka chutě,

bílá jako perutěnky

mladé od labutě:

přijď, dušičko dušky mojí,

jimi oviji tě!

Ložíčko jsem uchystala

sladkým sníčkům k vůli;

pod podušku roztrousila

šalvěj s levandulí,

pohádečky k hlavě dala

a zpěvánky k důli.

Nejde! – Marně čekají naň

moje perka živá,

marně lípa za domčokem

hlavěnkou naň kývá,

darmo křepelka ho volá,

darmo drozdík zpívá.

O kéž bych se mohla zrobiť

malučičkým ptákem! –

mlsky bych mu donášela

ukrývána mrakem:

sladké rožky, podkovečky,

nadívané mákem.

Žel, nebudem dneska seděť

u jednoho stolu –

zlaté žítko štěstí mého

vadne od koukolu –

dolů všecko! parto, botky

i vy slzy, dolů! –