Marné čekání.

Zas listí padá, jako v snách

jdu zamlklým a známým sadem.

A jarní jak by vánek táh’

vlá vzpomínka mi v srdci mladém,

tak zrovna jako před tím rokem,

kdy lásky ve mně cit se hnul

a ptačím sotva přišla krokem –

já prvně zde ji obejmul!

Co zniklo jednou, nech už spáti –

sny prchlé víc se nenavrátí...

Juž večer dýchá, v jeho mhách

se ticho klade šírým sadem.

Leč hruď mou náhle v hlubinách

cos proniká tu divně chladem

a steskem vlhnou oči moje

ve slzí horkém přívale –

vždyť na věky už ztraceno je

to štěstí naše bývalé!

Co zniklo jednou, nech už spáti –

sny prchlé víc se nenavrátí...

Kraj zatopen je v šerých tmách,

sám zjev můj pouze kráčí sadem.

Zas jarní jak by vánek táh’

vlá vzpomínka mi v srdci mladém,

jak věrnost svou tu slibovala

mi sladkou na rty přísahou,

jak něžná její ručka malá

mne v chvíli tiskla přeblahou!

Co zniklo jednou, nech už spáti –

sny prchlé víc se nenavrátí...

Jen listí padá, jako v snách

jdu zamlklým a známým sadem.

Zde, bože můj! – tak často v tmách

já čekával, se třesa chladem

i láskou spolu, všecek bdělý – –

dnes rok juž minul od toho.

Dnes dlím tu zas, však osamělý,

a čekat – nemám na koho!

Co zniklo jednou, nechám spáti –

sny prchlé víc se nenavrátí...