MARNĚ HLEDÁM.

Již po léta, bolestným úžasem němý

a ulekán hrozivým mlčením tich

se vláčím svou osudem prokletou zemí.

Jdu z východu na západ, stranami všemi,

jdu pátravě na sever, na chudý jih

a hledám – Však s mužem se nesetkal zrak,

jenž při ní by zastavil letící čas,

jak strojvůdce u stanic supící vlak;

jenž vložil by ruku svou na toto století

a stanout je přinutil, dříve než proletí,

než mihne se s výsměchem okolo nás;

jenž zem by mou, oddaně, tiše se tulící,

zas k hostině evropských národů ved'.

Je dosud jak na pospas vydaný sad

a každý již tulák chce květy z ní rvát.

Je dosud jak krvavý královský šat,

jejž vzbouřenci shodili na řvoucí ulici.

Je podobna svedené vyhnané děvce.

Kdo kolem jde, může jí beztrestně lát.

A lid můj má do srdce vražené dřevce – –

má zlekaný pohled a sehnutý hřbet...