Marné přání.

Rád z Parnasu bych býval květy snes’,

jež věčně voněly by na srdci mé vlasti,

leč přišel život; chléb chtěl – lačný pes –

já v dar mu vlastní srdce musil klásti,

by neštěkal, až zhlt’ je po kusech –

víc nemám již – pes syt mi k nohám leh’.

Teď psa jsem prost, jenž za mnou dřív se vlek’

a nedal utrhnouti věčných květů,

jen u cesty pár drobných chudobek

té hory u paty jsem utrh’ v letu;

jak brzo vyvoní, v jak krátké chvíli!..

Pes skonejšen, leč moje duše kvílí.