MARNÉ TOUHY.

Když mukou klesáme a krutým žití hnětem,

když okov starostí nás tíží v bolu kletém,

až v prsou vázne dech a hlava v zem’ se chýlí,

pak občas staneme a vzpomínáme chvíli,

jak blaze žili jsme, když líbalo nás mládí.

A harfu vzpomínek si duše v snění ladí.

Zas jitra vidět’ chcem’, jež v dobách těch se smála,

zas světla uzříti, jež před námi kdys’ plála,

zas věřit’ v myšlenky, jež životem nás vedly,

než v světle skutečna jak jitřní hvězdy zbledly,

chcem’ zpívat’ modlitby, jež ve chrámě jsme pěli,

než bouře života se kolem rozehřměly

a zpěvy posvátné nám drsně přehlušily.

Tu v nitru probudí se jakés’ divné síly,

jež v místa nesou nás, kde mládí naše celé

jsme tiše prožili; a srdce rozechvělé

se v doby vkouzlit’ chce, jež v nekonečnu znikly.

Duch opět letí tam, kam letěti byl zvyklý,

když v jarém plápolu se k dálným cílům nesl,

než světem oklamán zas k tvrdé hroudě klesl,

kde smutně živoří svých marných plánů žele.

Tak v mysli vznikají nám znovu touhy smělé.

Vpřed mlčky kráčíme, jak kráčeli jsme kdysi;

mrak černý pochyb zlých však na obloze visí,

kde dříve hvězdný roj se v teplých nocích koupal

a měsíc pomalý k nim nad rybníkem stoupal;

kde lampy zářily, tam béřeme se šerem,

kde vedla pěšina, tam houštinou se derem’,

lid cizích myšlenek své cizí tužby hlásá

a slovy tvrdými nám srdce naše drásá.

To zříme s údivem a bolest v hruď se plíží,

my znovu cítíme jen okovů svých tíži,

zas vůně prchlých dob se náhle vytratila

a v nitru zmučeném jen touha po ní zbyla.

Již vracíme se zas, kam přítomnost nás volá,

jsme ještě zmámeni a opojeni zpola,

jdem’ cestou obvyklou a hledíme jen k nebi.

A bída života se opět na nás šklebí.