Marné tužby.

Den znaven sivou hlavu sklonil

vždy níž a níž nad šerou zem,

na nebi červánek jen tronil

a obru žen hor modrý lem.

Já znovu snil a znovu sál

do sebe tiché noci stín,

když měsíc nebem matně plál

a líbal černé země klín.

Já toužil zas po jaré síle,

po dávných snech již stlumených,

jsem blíže smrti, dál však cíle,

blíž tužeb marných, zlomených.