Marné volání.

Bože, milý Bože,

kdeže jsou ty časy,

když jsem luhem těkal

se zlatými vlasy;

když jsem proháněl se

po květech a trávě

s okřídleným srdcem,

s pohádkami v hlavě!

Víc mi býval ondy

úsvit dívčích zraků,

nežli modré nebe

bez stínu a mraků;

víc než východ slunce

májového za dne,

víc než milý pozdrav

večernice ladné.

Víc mi při loučení

slzy byly v tváři,

nežli diamanty

s proměnlivou září;

víc než živý pramen

svěžesti a líku

bylo sladké víno

malinových rtíků.

Víc mi býval švehol

dívčích písní v šeře,

než rty žhavých růží

dýchající keře;

ba já bych byl snesl

pro ty dívčí květy

za polibek jeden

všecky Boží světy.

Slunce, měsíc, hvězdy,

sedmi barev duhu,

vše, co zjevilo se

v nebes modrém luhu;

s oblak ptačí písně,

stkvoucí perly z moře –

ach, nyní mě straší

stesk a žal a hoře!

Jako v podzim čápy

přeletěly časy,

jíním hlava kryta,

vlažnou rosou řasy;

přeletěly chvíle,

přeletěly doby,

co as moje zlatá,

drahá mladost robí?

Těžko nyní srdci,

jindy bylo lehce;

růže nechtí kvésti,

slunce hřáti nechce;

jenom v zadumání

sen mi k srdci vije

kytku rudých písní

smutné melodije.

Jako dávná pověst

životem se kradu,

vše to tam, co drahou

měl jsem za náhradu;

chladný sníh je z květu,

ze slz šedé jíní. –

Pohádky mé duše,

jak jste smutny nyní!