MARNĚ

Táh’ bledý soumrak dní jak v noční lampy bdění

sbor hodin umdlených v komnatu k nemocnému

s poselstvím věčnosti. A v půlnoc osamění

sen vonný čekal jsem, až přijde k loži mému. –

Keř malinový zrál na výsluní mých strání,

dech žhoucí července naň bílý požár házel,

a rosa voněla, vzduch zpíval za svítání,

plod svěží krví slád’ a nikdo nepřicházel.

Jen jednou štěstí chví se vášní vibracemi,

jen jednou voní krev na malinové sněti:

rty, které nepěly o slavnostech, jsou němy,

sny, které nevzlétly za jiter, nedoletí.