MÁRNICE

Rozcuchané chatrče, pokorné, nevědomé,

všecky jsi pozvala, márnice, přetichý ty dome!

Lavice dlouhé v koutě zlákala děťátka

ze všech chatrčí. Jaká to poslední lehátka.

Spěchala smrt. Zříš z naházených to nohou a ruk,

hlaviček visících k podlaze, z bezradných muk.

Tolik ran od zrodu lidstva nepoznaly chaty,

živou vodou kde dosud zceloval duch svatý,

křestem neb zázrakem hojil, božím slovem.

Mlčení kříž tu teď k nebi ční nad pouště rovem.

Střechy sněd mor a polní obilí s travou

spáslo slunce nebeské s rozžhavenou hlavou,

rodiče s božími dětmi vyschli na kost hladem,

v márnici dovlékli se a usnuli před západem

hrozného toho slunce.

Tvrdošíjné plameny všecko zachvátily,

srdce, jež čekala, mysle, jež uvěřily

ve východ jiného slunce.

Tragická Rus, toť Bůh mstivý a počítá s nimi:

Oběti mrtvých mých, ohni, za myšlenku přijmi!