MARNO.

V mém věku mnozí žijí už jak svatí,

a teplá jizba, krb jim celá říš,

spat poklidně jdou, v devět nanejvýš,

jim úsměv stálý jasné tváře zlatí.

A já jak bloudil po zrádné bych slati,

cos hledám, toužím, prahnu, v srdci tíž, –

což nenajde mé srdce nikde tiš,

má touha věčně, věčně hrud mi rváti?

Já pohřbil lásku – vstala znovu lepá,

já zassul srdce, by zmlk jeho ráz,

a slyším dál, jak dole v zemi klepá.

Já zaved touhu v les, ať hlad ji zničí,

a předběhla mne, u vrat čeká zas

a uličnicky „Tu jsem! tu jsem!“ křičí.