Marnost nad marnost

Vše mi zniká! Vidím hroby;

mrtvé oči hledí ke mně,

hle, jak krásu hnití drobí,

sny a touhy vssává země.

Všecko mizí! Slunce jasy

ni svit luny neviděti;

všecko zhaslo, pod ty řasy

neproniká světlo dne ti.

Jen Ty, Bože, svítíš záře

v hrobu temnoty a noci

jako úsvit do žaláře,

v bouři hvězdou ku pomoci.

Jen Ty, Bože, z věčna dáli

jako Otec spěcháš vroucí

nám vstříc, již ti unikali

celý život – svému soudci.

V oči dětí ustrašené

s láskou hledíš, se soucitem,

který hříchu nevzpomene,

nezaplane v hněvu lítém.

Počítáš jen vrásky v čele,

hloubky očí vyplakaných

a rty v uhel ohořelé

po modlitbách vroucně vzdaných.

Co Ti hříchy! jen když se Ti

z víru světa všichni vrátí

do náruče jako děti,

bys měl koho milovati.

Tvoje láska jako moře,

bez hrází jak věčnost celá,

nedosáhneš k dnu se noře,

výšky nejme peruť smělá.

A já prahnul po té lásce,

které nemá chudá země,

v lidském srdci nevykvete,

Svojí lásky dej mně, dej mně!

Přiviň mne, ach, k její zdroji

jako matka k prsu vine,

ať se srdce upokojí,

ať má touha odpočine.

Tluku na ty brány žití,

které vedou v Tvoje ráje.

Otče, rač mi otevříti,

ať má duše nedočkavá

Tvá je! Tvá je!