MARNOST SNŮ

Já lásku v ztemnělých snil barvách v pozdní dny.

Má touha byla mdlá od tajemství, jež nesla.

Však rozkoš věcí jest jich smrt. Má touha klesla

A chtěla být jak stín, jejž věci nevrhly.

Pak všechno zmizelo, a zůstal hnus a hřích.

Mne jala výčitka, jak tělo had by svíral.

Před oltář klekl jsem, v tvář bohům vroucně zíral.

Však lupanar se smál i z dveří přivřených.

Nač váháš, duše má? Je třeba pevným být

A ulic profánních se blátem poskvrnit.

Či mníš, že vůně mdlá v tvou duši z jiné dýchne?

Snů marná nahoto, kde život k hodům zval.

Své zuby očistiv, se Trimalchio směje.

Nač váháš, duše má? Jen stoupni směle v kal!