MARNOST STARÝCH.

Že dávají mně starého

a já ho nechci mít,

můj tatík slova dobrého

ne ke mně promluvit.

Však kdyby dědků bylo sto,

co do nich je mně všech –

přec neřekne „má nevěsto“

ni jeden z dědků těch!

Pryč, starý dědku, plešatý,

a hraj si s babou jen!

Co chceš mít ještě s děvčaty?

Už pominul tvůj den.

Tys jako pára nad hrncem,

ne v stavu jinačím,

a já jak srnka se srncem

s mým hochem skotačím.

Byla jsem já, když tys byl mlád,

ti v cestě taky tak?

Kde budeš ty, až padesát

mně roků bude pak?

Já ještě budu jako květ,

můj muž mne zlíbá rád,

a z tebe prášku nevidět,

až já v hrob půjdu spát!