MARNOST

Mnou procházíš jak slunce sklem

A myslíš: duše s duší splývá.

A přece nevíš, v nitru mém

Že také z tebe nuda zbývá.

Lneš každým ke mně pocitem,

Jak vína úponky lnou k tyči.

A přece nevíš, v nitru mém

Že pochybnost mou lásku ničí.

Tvé oči modré, kosatcem

A ametystem jak by plály.

Mne touha jímá, lidem všem

A předem tobě zmizet v dáli.

Na břehu Věčna popraškem

Jsem marným v nekonečnu všeho.

Čím víc mne držíš každým dnem,

Tím méně máš mne zajatého.