Marnosť.

V strnulou zem a tichou

dívá se hvězda rudá...

Studené mlhy závoj

zakrývá lidstva hrob.

Posledních lidí kosti

šklebí se v pusté pláni,

v děsivém tichu stojí

věčnosti nad tím zjev...

Básníku! Kde tvé dílo

zpuchřelý kde tvůj vavřín

nesmrtelnosti záře!?...

Tajemná mlčí noc...

V strnulou zem a tichou

dívá se hvězda rudá,

– krvavá slza hrůzy,

jiskra, jež matně plane

ve všehomíra troud...

Těžko hrát, když struna puká,

těžko pět, když hlas se chvěje,

těžko psát, když klesá ruka,

těžko – svět když zášť jen seje.

Nedbej zášti všeho světa,

novou napni sobě strunu,

píseň tvá ať k Bohu vzlétá,

hladí v čele každou runu.

Zapomeň, co hněte duši,

co zášť světa k chlebu strojí.

Pro to neměj ani uší,

co se na klid srdce zbrojí...

Čeho zmoci nemáš v moci,

s tmavou prchnouti nech nocí.

Tiše trp a nes vše statně:

tak jen čelíš světu platně!