MARNOSTI

Jak v panorámě okénka bych střídal,

kde spatřiti lze dálný, krasší svět,

já chutě na pout v minulost se vydal,

kraj mladých snů zas touže uvidět.

Večerní chorál zvony dozvučely,

člun zlatý vyplul v tichý oceán

a siné světlo vrhal do mé cely,

kde v žluté lístky byl jsem zahloubán.

Ó, ztuhly dávno milované ruce,

jež psaly krví drobné řádky ty,

když srdce krvácela v kleští muce

a kvetly růže, jež tu ukryty.

Má mrtvá mladost náhle z hrobu vstává,

v sad červnový mi vrátka otvírá –

zřím obraz, nad nímž zatočí se hlava,

a v srdce spár se zaťal upíra.

Hle, štíhlý eféb, skřipec, smavé tváře,

jde pod zelenou klenbou kaštanů.

Má pod paží sic tlusté slabikáře

a letopisy dávných Římanů,

leč v loubí srdce slavík tklivě zpívá

verš Vrchlického ze Snů o štěstí,

co z dáli ručka naposled mu kývá,

když v rozpacích se blíží k rozcestí.

Kam spěcháš, kam jdeš, hlavo opojená?

Slyš? Drahých očí pláč tě nevrátí?

V rozpuku prvém tebou vyvolená

má srdce puklé z ňader vyrvati?

Ó mladá lásko, dávno's pochována,

jak pozdní slzy marný je tvůj sten –

zpět nepropustí duhová mne brána,

tvůj ráj je pro mne navždy utracen!

Ó, dávno, dávno zarostly už cesty,

kde žhavý zrak mne do objetí zval –

já kroky zrádné odpykal jsem tresty

a mohylám se plaše vyhýbal...