Marnosti.

Minulé doby zas zahřál paprsek slunce.

Myšlénky churavé vyšly sednout si před dům.

Ach! pastýři hnali stádo bělounkých ovcí

a zpívali k tomu: „Škoda ztracených časů“.

A starci sedí a myslí na svoje mládí,

kdy chtěli rozdrtit svět a vzbudovat nový

v prostorách věčnosti, v lesku hynoucích sluncí,

jež byla chladná a málo nadějí hodná.

To už je dávno. Teď smutně tápají v dumách,

vzpomínají, co je a proč to musí tak být,

umdleni bolestí, choři smutky a vášní,

ti starci dnešku, ti starci bídní a vetší,

zčernalé rámy těch kreseb zapadlých mistrů...

Pojď! Znáš jich cenu. Jsou staré, vybledlé fresky!