Marnotratný syn.

Člověk, otec bohatý, dva syny měl,

A nad nima přísně s moudrou láskou bděl.

Mladší pak tu kázeň sobě znechutiv,

A chtě jedno po své chuti býti živ,

Otci vece, hrdě ukazuje na leta:

„Otče, dej mi podíl, a já půjdu do světa!“

Otec dobrý synu podíl jeho dal,

A syn v šírou dáli do světa se bral;

I jda, zašel do daleké krajiny,

A tam tovaryšům hlučné stroje hostiny,

Hýřil, mrhal statek, až vše na celo,

Což měl, utraceno jest a zmizelo.

Tehdy v oné zemi velký stal se hlad,

A ochudlec, nouzí dohnán, ač nerad,

Musil u cizince do služby se dát.

Měštěnín ten, útrpnosti nemaje

Sluhu nešťastného zaslal do kraje,

Aby na polích mu jeho vepře pás’. –

Že však neúroda byla i zlý čas,

Pasák i na službě nectné hlady mřel,

Tak že mláta krmným vepřům záviděl,

Přeje aspoň tak se najísť do syta,

Čehož nedopouštěl bohatý pán – necita.

A v té trudné době

Pobloudilec přišed k sobě,

Vece, zalkav hluboce:

„Ach, jak mnozí nájemníci u otce

Hojnosť mají chleba

I všeho, co třeba! –

A já tady

Mru, nastojte, hlady! – –

Ach, ubohý kam se díti,

Co si mám počíti? – –

Ale vím,

Co zde učiním! – –

Vstana, půjdu k otci svému,

Vyznám svoji vinu,

A skroušeně řeknu jemu:

„Otče, odpusť synu!

Já jsem zhřešil proti nebi, proti Bohu,

Ach, já zhřešil před tebou! –

Znaje vinu svou,

Nejsem hoden, aniž smím a mohu

Synem tvojím slouti;

Ale do počtu jen služebníků,

Jako jednoho svých nájemníků

Račiž mne přijmouti!“ –

Na to nešťastný syn rychle vstal,

K otci svému zpět se bral.

A když byl ještě opodál:

Otec uzřev jej, hned se nad ním slitoval.

Jsa milosrdenstvím hnut,

Všechen láskou proniknut,

Vyběhl mu vstříc,

Na šíji mu pad’

A jej v líc

Jal se celovat. –

Tu syn otci laskavému,

Vyznávaje svoji vinu,

Vece jemu:

„Otče, odpusť synu!

Otče, já jsem zhřešil proti nebi, proti Bohu –

Nejsem hoden, aniž smím a mohu

Slouti synem tvým...“

Ale otec káže služebníkům svým:

„V hodině té blahé

Přineste sem roucho drahé,

A jím syna mi odějte,

Prsten na ruku mu dejte,

Obuv obujte mu na nohy!

Přivedouce, zabijete tučné tele,

A na hody upravíte se vesele:

Nebo tento můj syn ubohý

Byl mi umřel, ale zase ožil;

Byl mi ztracen, a já toho dožil,

Že mi nalezen jest znova.“

I stalo se vše dle páně slova.

Hody připraveny jsou a nastal kvas,

I hluk počal rozléhati se a jas.

Leč v týž právě čas

Na poli syn starší byl;

A jda, když k domovu se přiblížil,

Uslyšel-tě zdaleka

Veselý hluk, an z domu vyniká.

Tu jednoho ze sluh povolal,

A co by to bylo, se ho ptal.

Sluha tento pak mu řek’:

„Aj, tvůj bratr domů přišel!

Otec tvůj, náš pán, vstříc jemu vyšel,

A tak návrat tento jest mu vděk,

Že zabiti tele dal,

A ustrojil kvas,

Aby veškeren dům s ním se radoval:

Zdráv že syn tu ztracený je zas.“

Uslyšev to mladý pán,

Velice jest rozhněván.

A již ani domů nechtěl jíti.

Otec ale o hněvu se dozvěděv,

A u sebe oba syny chtěje míti,

Vyšel ven a zjevný hněv

Slovem otcovským chtěl ukojiti.

Syn však, neuměje se přemoci,

Takto odpověděl otci:

„Aj, já tolik let již tobě věrně sloužím,

Já se nikdy neprotivil vůli tvojí,

Leč vždy vedle ní se zachovati toužím:

A tys nikdy nedal kozelce mi,

Abych s tovaryši svými všemi

Poveselil se dle chuti svojí.

Ale když syn tento přišel zas,

Jenž tvůj statek nectně promrhal,

Tys mu tele tučné zabiť dal

A veselý upravil jsi kvas.“

Tehdy dobrý otec vece:

„Synu, považ přece

S myslí bratrskou a jemnou,

Ty žes vždycky se mnou,

A vše věci mé

Že jsou tvé.

Ale s utěšenou duší

Veseliť a radovať se sluší,

Že tento bratr tvůj

A tolikéž syn můj,

Jenž byl umřel, zase ožil nám,

A zahynuv, našel se a vrátil sám!“