MARNÝ KLAS.

Polní pěšinou jsem šel

v čas, kdy kvetl mák,

v modru nad mnou ještě pěl

roztoužený pták,

haslo slunce, chladl vzduch,

ale ještě bzukot much

kolkolem se chvěl.

A jak úsměv slunce has,

žabí skřehot jak

z luk se ke mně z dálky třás,

zabloudil můj zrak,

na mezi jenž skorem stál

sám a pole opodál

na vysoký klas.

Viděl jsem, že hrdě vzrost

na té mezi tam,

v trávách že je pouhý host,

že tu vzpučel sám,

zrno, jež sem zalétlo,

vzklíčilo a vykvetlo,

rostl druhů prost.

Jeho tady nezkosí

někdy v ranní čas

sekáč vyšlý za rosy

v žlutý jitřní jas,

teprv větru přívaly,

až jej vozy povalí,

jeho tělo roznosí.

Padne tam, kde hrdě stál,

hrdě rost a kvet!

Přes něj klidně půjde dál

v kolejích svých svět,

souzeno jak bylo mu,

zrní nedá nikomu,

sobě kvet a zrál!