MARNÝ PRŮKOPNÍK

Jak kdyby v lebce mé se zahnízdily zmije,

jež nad hlavou mi syčí mystérium nirvány,

jsou šíleny mé smysly peklem harmonie

a touhou po synthese hallucinovány.

Tak vířím staletími: svou hořkou moudrost snáším,

prach mrtvých lebek luštím, snu hvězd se dotazuji,

své srdce pojídám a echa Příští plaším,

když umdlen jsem, svou touhu vínem podpaluji.

A všechno strpěl bych: by ženu unes’ jiný,

i dítě zemřelo, mne štvali z domoviny,

jen kdyby sfingy Prostoru a Času promluvily.

Však ony, zaklety či samy oněměly?,

svým klidným zrakem zářejí pod nebeskými čely,

až zděšen spadám v klíny žen, by zoufalství mé smyly.