Marný život.

On kollej opustil a dusné posluchárny,

byl jako svadlý květ, jenž otravou se spil,

chtěl nemoc prochodit v den vonný vždy a parný

a odjet na venkov, kde z mládí šťasten byl.

Jak venkov uzřel jen a větrů cítil vzdutí

a lesy obrovské, jej závrať jímala,

jak plamen vyšleh’ by již skoro na shasnutí,

zas nová naděje mu v lebce dřímala.

A již svůj domov zřel... Hle, usmívat se učil,

by matku neranil, ni sestru nezlekal,

a tónem přátelským se mluviť marně mučil,

když těšil obě dvě, – sám věděl to, že lhal.

Svým zrakem pichlavým jen po knihovně bloudil,

leč knihy nenašel, by na vše zapomněl,

kdy tepla hledal víc, by život mírně soudil,

tím ještě hroznější v svém srdci zimu měl...

A chůvu stařičkou tak nenáviděl z duše,

že tajně plakala, on věděl častokrát,

a psa bil mrzutý v zlé bolesti a tuše

a všady, kam jen šel, zbyl v stopách jeho chlad.

Byl zvon mu protivný, zvuk jeho zněl jak hrana;

ba, posléz do lázní kams ujel sám a sám...

A bez loučení jel, jak jedem‘ v pole z rána,

neb sednem‘ v houpačku a létnem‘ sem a tam...

A v dálce bouřilo to v pláni tiché, mhavé,

vůz muškou hořel kdes v západním plamenu.

Pak zmizel do noci jak na dno truhly tmavé,

a hřmění zdálo se, jak rachot kamenů...