MAROLD V NEBI.

Ve čtvrtek as o půl třetí k ránu

ťuká duše na nebeskou bránu.

„Kdo to?“ svatý Petr zhurta ptá se,

spal on tvrdě po nebeském kvase.

„Já,“ dí duše, neřekne víc slova,

Petr ptá se netrpěliv znova.

„Já,“ zní v odvet hrdě a nic více.

Svatý Petr ptá se do třetice.

„To je duše česká podle tónu,“

Petr dí a pouští duši onu.

Hezká duše, mladá v bouřném žáru

po nebeském spěchá trotoáru.

„Stráž sem, hej!“ tu Petr křičí vztekle,

„tahle duše měla býti v pekle.“

Ale duše nedbá, bez nehody

přímou cestou běží do hospody.

Skřeta s druhy svátek jakýs světí,

u číše tam sedí ještě o půl třetí,

Mánes, Čermák, Chittussi a jiní,

je jich plno v nebeské tam síni.

Líbali se, pili každý za tři,

byl zas jeden brajgl jak se patří.

Z hospody pak duše neprodleně

do uličky spěchá k Magdaleně.

„Modelky mi třeba jako soli,

snad mi pánbůh k této věci svolí.“

Andělíček kurýr sem tam lítá,

pánbůh ovšem pranic nenamítá.

A tak duše u nebeské krásy

má teď tvůrčí umělecké kvasy.

Čeho svět jí nedal, vidí zblízka,

maluje, až pod štětcem se blýská.

Blondýně se v černé oči dívá,

barvy míchá, marseillaisu zpívá. –

Ač byl jakýs nepořádek tušen,

pokoj v nebi ničím nebyl rušen,

jenom komisaři s asistencí

jsou teď v nebi stále v permanenci.