MARŠAL LEFEBVRE.

Vám mladým, vám je válka loterií,

kde možno jenom vyhrát. Chápu zcela:

kříž legie a dotace a postup,

to nejsou maličkosti k zahození –

co značí vedle toho trocha útrap

a dálka na pár tisíc kilometrů

od milé Paříže, když jsou tu roky

kypící, šumné jako mladé víno,

jak vy je máte! Chápu, páni, chápu,

bylť též jsem mlád kdys a mám dobrou paměť

– mlád... totiž, nejsem dneska ještě starcem

dle počtu roků, jenže rok náš každý

se za deset let běžných čítat může

a valí-li se člověk v bystřině té

jak oblázek, jen řekněm, dvacet roků,

je hezky otřen, pěkně spotřebován

a může říkat: mlád jsem býval kdysi –

ba, mlád a vím, jak jsme se zachvívali,

když vylezalo něco na obzoru

a když pak povel přišel –: jako ptáci

jsme zdvihli se a zpívali a letli.

A nějaká ta láska – někdy právě

nám bylo vhod, že loučila nás válka,

však víte, že se těžko sbohem dává,

i když je z plamene jen chladný popel –

a jindy zas – to také dobře víte,

že naděj na ránu nás přímo štvala,

neb taký šrámek přes čelo či líci,

toť jakobys měl lep na ženská srdce.

Chci říci: rozumím, že mnete ruce

a těšíte se – ale nám je jinak.

Tak podívejte: císařský jsem maršál,

vévoda s dotací, mám palác, panství –

co ještě může přinésti mi válka?

Mám ženu dobrou, rozšafnou, mám děti –

má žena bloudí komnatami, parkem

a neví, co s tím vším teď. Děti svoje

jen polekám, když objevím se náhle

u krbu svého jednou za rok, za dva

ze Španěl odkuds letě v Pomořansko.

Ničeho nechci, jenom trochu klidu.

Čím je mi Rusko? Barbarů zem chladná –

mým parkem řeka teče, ryb v ní plno,

když snívám to své „kdyby“ – každý člověk

má stálé sny o nějakém tom „kdyby“ –

tož kdyby klidno bylo, chtěl bych sedět

tam u té vody, házet do ní vlasem

a na korek se dívat. Nebo v podzim,

když táhnou sykorky a čížci k jihu,

čihadlo postavit si na návrší

a poutníky ty lákat píšťaličkou.

Se ženou, s dětmi chtěl bych pohovořit,

vždyť známe se jen jako cestující,

již časem někde k noclehu se sejdou.

Žít bych chtěl, žít jen jednou jako člověk

a Paříž naši důkladně si projít

jak Vídeň znám už, Madrid nebo Berlín!

Teď Rusko! Válka v zemích nehostinných!

Co chceme na nich? Šli jsme jako stroje

a řasou nemrkli, když poručeno

jít na Rakousko, Prusko, na Španěly –

my šli, neb doufali jsme každou válkou

se blížit míru. Zatím každá nesla

zárodek nové. Teď zas: V před! – My půjdem,

však císař uvidí nás na pochodu

vrtící hlavou. Poprvé – a bůh ví,

to není vzpoura, kritika či posměch –

toť naše „proč?“ je, k němuž není „proto“

v těch našich lebkách – tudíž jen se vrtí...

Eh, což vy mladí! Vrtíte též hlavou

a tu zas vaše „proč?“ je nad „proč?“ naším –

nuž, vyčkejte jen! Uvidíte možná,

co znamená, být vévoda a maršal,

mít dotaci a zámek s parkem, řekou,

z níž rybičky si chytit nemůžete

a všechno znáte jenom jaksi letmo,

své pachtýře, své lesy, lány rolí,

ba, ženu svou, své děti – jako byste

v divadle byli bývali a ze hry

vám zbude v paměti pár pěkných kulis

a prospekt vzadu, trocha obličejů,

ton hlasů – totě velmožný můj život!

Ne, páni, věřte, sedlákem líp býti

v Bretagni kdesi, počítat spád týdnů

od setby ke žním, nežli jako voják

od jedné války žíti k válce nové

a Evropou být házen jak list dubu

podzimním parkem! To vám povím, páni:

jsem maršal, vévoda, mám řády, panství –

nuž pozor – kdo z vás chce být na mém místě?

Rád, milerád dám vše a dám to ihned

– žert stranou, páni, mluvím opravdově –

jen v park jít se mnou musí, postaví se,

já pušku vezmu, budu na něj cílit,

jen šedesátkrát, páni, vystřelím si

a živ-li zůstane, buď majitelem

mých hodností a statků – – ano, páni,

toť zkušenost má, tak jsem koupit musil

tu světa slávu... Náhodou jsem tady

a možno, jednašedesátá koule

že hvizdne jinak, nežli hvizdly druhé

a chvíle nastane, kdy cidič stoky

by nechtěl být na místě maršalově...

A možná, že ta chvilka přijde v Rusku –

nač potom byla celá žití honba?

Dost, páni, dosti. Já vás nepřesvědčil,

a vlastně ani přesvědčovat nechtěl,

vždyť voják jsem a půjdem po rozkazu

i do těch Rus – jen chtěl jsem vysvětliti,

jak maršal může záviděti někdy

sedláku bretoňskému... Půjdem do Rus,

jak šli jsme jinam – přijde-li tam ona,

ta jednašedesátá, řekneme si,

(bude-li času), že to byl náš osud

a budem klidni, jako člověk bývá,

když k mučivé text najde melodii.