MARŠAL MACDONALD.

Ney Michel byl přec bláznem – mám-li mírně

bídáctví jeho slovem označiti,

neb přisahne-li voják, potom platí:

buď v přísaze stůj, nebo odhoď život.

V železné kleci slíbil Bonaparta

přivésti jistě Jeho Veličenstvu –

a sotva čelem stanul proti němu

a někdo za ním Vive l’Empereur! výkřik,

jak bitevní kůň ušima jen zastřih

a v čele divise své hnal se k němu

a, slzy v očích, v náruč jemu padl.

To nedělá se. Srdce ze železa

má voják míti – jinak není voják.

A byť i poslán proti vlastním bratřím

i otci, matce – poslušně jít musí

a skoliti je... Mně též Bonaparte

hůl maršalskou dal, vévodský dal titul,

dal dotaci, dal věno dceři mojí –

však ve Stu dnech když třikrát ke mně poslal,

Macdonald třikrát řek: Já nyní přisah

Bourbonům věrnost a té neporuším.

Ney Michel byl jen potřeštěným bláznem,

smrt prachem byla spravedlivým trestem,

ač bych byl já s tím soudem nesouhlasil.

Jen proto právě, vojákem že nebyl.

Či vinen pták, že dá se zlákat zrakem

chřestýše hada nebo baziliška?

Ney splatil životem svou pošetilost,

vojákem nebyl. Ostatně to jedno.

A na kopy měl takých Bonaparte

kol sebe vždycky, na ně přízeň svoji

vyléval proudem, takovým jen vlídně

svůj házel pohled laskavý, jen tyto

korsickou manýrou svou v uši štípal.

Ney – „chrabrý z nejchrabřejších“, říkal o něm –

vévoda, kníže, dotaci měl vyšší

všech příjmů krále pruského! – Či Murat,

ten fantast fintivý a v ješitnosti

jen tenorovi opernímu rovný –

ten stal se králem z vůle Bonaparta!

A regimentem neznal manevrovat –

a Bonapart to věděl! „Je sic hlupák,

však hrdina,“ řek o něm shovívavě

a udělal ho králem v Neapoli! –

Berthier – prázdný hladký lichometník,

a Davout, „animal“ a sprosté dřevo –

a to jsou knížata a vévodové!

A čeládka ta hladová tak byla

jak nestydatá! Za Wagram když dal mi

hůl maršalskou, tu hrubý Vandamme zuřil:

„A mně ten kujon jistojistě slíbil,

že maršalem mě bude jmenovati,

jak vytáhneme proti Rakušanům –

a nejmenoval! Beze mne by pásl

kdes na Korsice stádo sviní, lotr!“

Tak před třicíti generaly bouřil

a spoustou adjutantů! – – Pravdě průchod:

Ne zásluhy, jen záliba a rozmar

vodítkem byly Bonapartu tomu –

vždyť sám jsem nestál v slunci přízně jeho,

vždy jednal se mnou, jako by chtěl říci:

– Ah, tys tu také. Dobrá. Buď tu tedy. –

A já mu vyhrál Wagram! Já jen pouze.

Že vyznamenal mě hned na bojišti

maršalskou holí, vévodský dal titul

a dotaci a věno dceři – – pravda – –

však Bernadotte? jak tu prázdnou hlavu

dovedl povznést, ač dal vždycky znáti,

že dobře ví, jak lebka ta je pusta.

Chtěl ukázat snad všemohoucnost svoji,

jež smí si dovoliti bezohlednost

jen rozmarem se řídíc?... Tvrdý sobec

byl ostatně vždy tenhle Bonaparte.

Jak z Egypta prch od armady svojí!

Jak záchrany své pamětliv jsa pouze

od Bereziny ujel do Paříže!

Eh, darmo mluvit! Krev se hned mi bouří.

A konečně – ten válečnický důvtip!

U Lipska poznal jsem jej na své oči:

jak manevroval, z jaké bezradnosti

plynuly jeho rozkazy a tahy!

A u Waterloo! Žas jsem, když jsem slyšel,

jak disponoval, jaké plány rozvrh

pro onu bitvu! Kdyby některý můj

šéf bataillonu počínal si takhle –

hned bych ho vyhnal s hanbou od linie!

Nu, buďme rádi, že ta episoda

již patří minulosti... Večer pozván

jsem ku tabuli Jeho Veličenstva –

jsem zvědav, jakým směrem půjde hovor.

Onehdy totiž měl jsem šťastnou chvíli,

u Monseigneura bylo to; řeč byla

o Revoluci, o minulých časech –

tu hlasitě jsem řekl, že jsem vděčen,

co bylo, všemu, i té Revoluci.

Princ vzhledl ke mně jaksi překvapeně,

já opakoval: ano, jsem jí vděčen –

vždyť jinak jistě neměl bych to štěstí

být dneska hostem u Výsosti Vaší – –

tabule celá byla překvapena

obratem vtipným, princ pak milostivě

se usmál na mě... Věru jsem dnes zvědav,

jak naladěn král bude při tabuli

a zda se naskytne mi příležitost

zas k bravurnímu obratu či vtipu...