MARSEILLSKÉ VÍNO.

Marseillské rudé víno, budiž nám zdrávo!

Pahorků osluněných zázračný, zářný to skvost.

Červené, husté a tak divoké chuti,

jako bys hrdlem svým lil právě teď prolitou krev.

Zápasů ryčných tuchu v žíly ti vlívá

a v duši hlaholům trub útočných dává ti znít.

Marseillské rudé víno, budiž nám zdrávo!

Dech Romy pradávné vlá z doušků tvých stále nám vstříc.

Cimbrů krev proudila po bocích žíznivých strání,

zem o ni ve žárném dni se sluncem zápolila.

Na jednom z vršků těch Marius stoje se díval

plamenem z podobočí na vlny zmítaných těl.

– Dědicem slávy mé Marius jedenkrát bude –

Scipio kdysi tak řek pode zdmi Numantie.

Věštba ta zpívala slavnostně konsulu v duši,

co nové pahorky z těl úžasně vzrůstaly kol. – –

Staletí ještě potom stály tu stopy:

vinaři prozřetelní, pokoje milovníci,

bílými kostmi Cimbrů hranice vytkli

svojim i sousedovým viničným zahradám tam.

Marseillské pahorky, bílé ty pomníky slávy,

svítily z listoví rév do dálek zamodralých.

A ty, jenž proléváš révy krev marseillské hrdlem,

vzpomeň si na pyšný Řím, na slávu Mariovu.

Není jich... Zmrvili pahorků žíznivou půdu

v posled jen pro hrdlo tvé, pijáka neznámého...