MARTA.

Hezká, svěží zpěvohra to,

jejíž hravost baví svět;

umělecky přísně vzato

předchůdkyně operet:

„Marta, hudba od Flotowa“,

u moderny v prokletí,

dává-li se, vábí znova

po tři čtvrti století.

Posmívá se melodicky

učenému mudráctví;

děj též vnadí, jako vždycky,

v čem je žert a čtveráctví.

Slečny dvě – ó dobrodružky! –

na trh přišly, z nudy as,

kde se nabízely služky,

právě když byl k nájmu čas.

Slečny, v selky přestrojeny,

jistě bez újmy svých vnad,

dovádivě rozjařeny,

vmísily se v služek řad.

Nájemcům tak sličné zjevy

líbily se v přehlídce,

když se, jak ty veské děvy,

předbíhaly v nabídce:

„Umím práti, peří dráti,

mésti, mýti, plésti, šíti,

vařit, hospodařit,

drůbež pěstovat,

vše pracovat!“

Službu našly obě krásky

pro svá kouzla veškera,

u cíle pak dvojí lásky

šťastně končí opera. –

Přešly roky, čas a sudba

střídaly svá divadla;

až mi ve snu stará hudba

líbivě zas napadla.

Na Glucka ni na Mozarta

sen můj nevzpomněl si dnes;

zavála veň smavá Marta

nápěvů svých jarou směs.

Zástup služek a dvě děvy –

slečny? služky? kdož to ví? –

nabízely svými zpěvy

um svůj k službám hotový.

K melodii staré zněla

o slovíčko jiná řeč;

břitce ji ta tlupa pěla,

jako by se hnala v seč.

„Nechci práti ani dráti,

nechci mýti, mésti, šíti,

vařit, hospodařit,

chci radš tancovat

než pracovat!“

Aj, v tom revolučním „Nechci!“

zní mi velkopanský tón:

„Pokořte se, lidé křehcí,

vůli modních amazon!“

Jsou to slečny? Jsou to služky?

Který ďas je rozezná?

Stejné střihy, krajky, stužky,

stejná píseň vítězná!

Myslím si: Ne dvě jsou slečny,

všecky však! Dle zřejmých stop

pošlechtil duch poválečný

povalečnou šlechtu dob.