Marta.

Jen jednoho, jen jednoho je třeba...

Však Marta v shonu práce sotva cítí,

že cos jí schází, ač zná ve svém žití:

ne duše sytá, má-li tělo chleba.

Ví, duši žen jak blahem ukolébá

jas vidin nadzemských, jež nebem svítí.

Je život zná však hrubě ve tvář bíti

a srdce krev jim s výsměchem pak střebá.

Tak ona Bohu prací svou se vděčí:

Jej s láskou hostí, sestru dumat nechá,

když Lazar nemocen, jej vlídně léčí.

Svá bedra silou pásá. Stále k práci chvatná,

v smrť chladným životem ač sama spěchá,

přec klidná – jiným žije, Písma žena statná.