Martyres.

Jdou: z trnů koruny kol bledých skrání,

jdou, palmy nebes v rukou zbodnutých:

jak z těžkých mračen déšť ve blesků plání

jim hymny řinou z duší pohnutých.

Zem chvěje se, kam stoupnou, pod jich nohou,

vždyť pila kdysi krve jejich nach;

a nebe otvírá se nad oblohou

jak při křtu – Jordanu kdys ve vlnách.

Jdou, jako světlé visiony spějí;

v to sladké Kanaan jich bílý zjev

jde rudým mořem, kudy procházejí,

to není moře rudé – to jich krev!