Martyrium.

Můj vzdor jest zlomen a kdos vstavil

svou nohu těžkou na mé duše šíji;

let myšlenek mě k smrti znavil,

rty mdloby cítím, jak se ve mne vpijí.

Jak hadr na mé duši visí

ten život, který purpurem měl býti;

mé bolesti psi vyběhli si,

teď stopu hledají, je slyším výti.

Své zdvihli čumáky a běží

a v dásních krvavých své zuby cení;

kam zatnout je jim zbývá stěží,

a přec se děsím toho okamžení.

Má ruka ku čelu se smeká,

kam zatkli nyní supající tlamy,

jichž slina bílá do žil vtéká,

je rozněcujíc v oheň a žár samý.

A nic se ve mně nevzepřelo,

to chvílí v křeči zachvívá a stáčí

se hmoty zákonem mé tělo,

jak ňadra ženy v přidušeném pláči.

Však duše ponořena v sebe

ty doby muky čeká necitelná;

jen časem zadívá se v nebe

a potřásá svá křídla nesmrtelná.