Martyrium touhy.

Jak ještěr nestvůrný a v sytosti své líný

kol mojich myšlének čas unaveně se plíží

a tužeb otravných, hle, vzrůstající blíny

se tlačí sem svědomí spuchřelou mříží.

O snění horečko, já, na kříži tvém vise,

žen vidím fantomy, jež chtěl bych milovati,

v dnů šedém zrcadle jak unaveny chví se

a v mlhách nudy mé v dál pozvolna se tratí – –

Hodina hodinu tak kol mé hlavy honí,

vše věčně stejné jest a stejně omrzelé –

jen pokušení sen své žhavé kapky roní,

jež bodaj’, pálí, žhnou v mém rozechvěném těle.