MARUSIA MARU

Spavým vanem světla smířlivého

bezčasé odpoledne čeří lípy

v pochvílích; tu bledý život skvrn

se mate, slábne, sílí, hasne.

Útržky jasu staře vzácného

vklíněny jsou v trnovníky přehoustlé

a v nich se stále třese, žíříc

zelené a lehké pápěří.

Pak černé skříně temno vyroní,

věci zasmušile odumrou.

Tu zvláštní klávesy, bronz ebenový,

linou modrošedé vlny stojící,

jako nejhlubší alt duchů, prolnutý

hracích hodin dávným rokotem;

a doznívají celou hodinu,

když dohovoří monotonní píseň,

divnou báseň žití lidského.

Jak poutník dlouho bral se plání, hvozdy,

šel šerem pustých dnů i v nocích zoufání,

až rozevřela se mu velká zář;

i našel boží hloub a jasný klid.

A to je ona píseň nejhlubší,

ji zvu Marusia Maru.

Zahrada choulí se, již lehce prossáta

černým, nachýleným trváním;

nad ztvrdlými korunami stromů

plynule září vlahá záplava,

zelený atlas bledě roztavený,

jejž vzdáleně a ostře protkávají

poslední zapísknutí jiřiček.

A také to je hymnou mou,

všechno toto prosté dění vůkol,

i celý vesmír večerní,

jejž prožívám a v něm i sebe,

to je básní mého života,

písní mou Marusia Maru.

To byla moje touha: Stvořit si

ze svých skromných, ale silných dnů

svou vlastní modrošedou legendu;

tak chtěl jsem v neznámosti žít,

být dlouhá léta tiše ponořen

v prosluněný, teskně blahý mír,

jenž sílí jako mnoholetý spánek

u nekonečného šumění

jasného a pokojného moře,

a šeptati si: V tom je moudrost,

sen slunným vánkem provívaný,

sen duše své i srdce povždy spát.