Mary Vašková, matka.

Nad jarem života mého vycházelo při Labi slunce,

Opa mi šuměla v sluch, kdy poupata vykvetla ze mne,

Svitavy dým jsem viděla v podzimu života svého

(truchlý a tesklivý byl jako mlhami halený večer,

chladný byl tak jako Osud, jak, cizinče, tvoje sem hledící oči),

souzvuk tří řek zní v tichou a pokojnou noc.