Maryšce.

Maryška, Maryška,

nad tu věru není;

onať mé největší

v světě potěšení.

Maryška, Maryška,

ta krásná květina,

jež mne k sobě poutá

z všech růží jediná.

Kdybych já Maryšku

nad vše nemiloval,

věru bych největší

muka zasluhoval.

Muka to největší:

bez Maryšky býti

a v hlomozu světa

s pustým srdcem žíti.

Maryško, Maryško,

věř, tak rád mám tebe,

žeť více milovat

nemohu ni sebe.

Věř, že bych Ti k vůli

všecko rád udělal,

jen ne, kdybys chtěla,

bych tě nemiloval.

Leč ty nechceš věřit,

co mé srdce cítí;

nemůžeš mou lásku

ani pochopiti.

Jistě že Tvé srdce

tenkrát tvrdě spalo,

když to dobré nebe

lásku rozdávalo!...

Maryško, Maryško,

nic mi nechceš přáti,

nic mi z útrpnosti

k vůli udělati.

Do háječku chtěl jsem

s Tebou, drahá, jíti,

a Ty jdeš navzdory

panské leny plíti.

V háji by srdéčko,

láskou oživělo;

tam by Ti o lásce

ptáčátko zapělo.

Však já vím, co Tobě

milovat mne brání –

Rada bys se stala

urozenou paní.

Ráda bys v hebvábu,

ve zlatě chodila,

ráda bys ve voze

skvostném se vozila.

Však co bude platno

Tobě zlato skvoucí,

když tě nezulíbá

láska nehynoucí?

Co ti bude platno

v kočáře jezditi,

když budeš v něm marně

po lásce toužiti?

Jistě že pak s bolem

pozasteskneš sobě,

žes tu moji lásku

pochovala v hrobě.