MASARYK. (I.)

Hrad Jiříkův zří s výše němý do dáli,

jak mrtvý v neznámo zří skelným zrakem,

oponu věků těžkou Osud zdvíhá-li,

jež dávný život zahalila mrakem.

A dole, ulička kde skryta v zákoutí,

muž nazvedá tu těžkou clonu, badá,

co za ní? Čemu dáno bylo usnouti?

Čím kdysi vřela života krev mladá?

I zří, že pravdou. Hledá ji i nachází

a ukazuje lidu: „Ejhle, pravda!

Lež odvrzte, jež do dneška vás provází.“

To tvrdé slovo podnět k bouři zavdá.

Již všude vůkol pozvedá se křik a ryk,

že zrádce jest, kdo kácí svaté modly,

jež povznášely nás: „Ať zhyne Masaryk!

Je cizím duchem hnán, je zrádce podlý!“

Jen hlouček skrovný k muži pravdy přistoupil

a vnímal jeho hlas a jeho slova:

Syn Člověka že pravdou lidstvo vykoupil –

a pravda že nás vykoupí vždy znova...